Slovenské tango 2

 Druhá půlka slovenský žárovky začala v San Piegu na benzínce. Stáli jsme tam já, Mejla, Pítrs , brácha, Dydla a Mejn. Všichni jsme čekali na Demiža, kterej se někde zaseknul na stopu a přijel strašně pozdě. Nakonec dorazil a tak jsme se nasáčkovali do dodávky a vůz se rozjel. Chvíli byli na Demiža všichni nasraný, pak proběhlo několik jízlivých vtipů a nakonec se nálada uklidnila a přestalo se to řešit. Klasický model dodávkové existence.

Venku bylo něco mezi jarem a zimou. Spíš to směřovalo k zimě, která byla letos strašně dlouhá a únavná. Když jsme překonali hranice, tak začalo lejt. Jaro to opět vzdalo.

 Kapitola 1-Martin

Přijíždíme do Martina a hledáme klub. Nějak nám to nejde, ale nakonec nás vysvobozuje skupinka místních obyvatel. Jeden nasedá do dodávky a naviguje nás přes město. Pohoda. Otáčí se na nás z předního sedadla a hlásí.

„Dúfam, že mna neunesiete“

Napadá mě morbidní představa, jak vyměnujeme tohoto borce za nějakou větší, pohodlnější, novější a rychlejší dodávku s menší spotřebou. Jsme na místě. Taháme aparát tmavým neosvětleným dvorem dovnitř. Klasický vzorec nebo tvar klubu -vepředu je bar za ním je sál. Můj mozek zařazuje klub do kategorie pank. Z prvních pár pohledů je jasný, že budou problémy se zvukem. Odposlechy jsou jenom po stranách. Taky je jasný, že nemá cenu to nějak zásadně řešit, protože to vyřešit nelze. Mozek to přehodnocuje-ultrapank.

Do klubu se začínají trousit první lidi. Ještě víc je jich venku v tom tmavým dvoře. Žárovky žmurkaj a škulavé výbojky problikávají situací ve který jedna část účastníků balí pointy a další jedinci jedou ve formuli piko a zrovna zajeli do boxu, aby „natankovali“ Přemejšlím o tom jestli to je místní předkoncertní rituál. Těžko říct zas tolik to tady neznám. Bereme si bágly a jdeme si všechny věci hodit na hotel, protože v klubu není žádná šatna.Hotel je v klidu a má jednu velkou výhodu-nevykopnou nás v 9 ráno.Pak se zase vracíme zpátky a v klubu už je slovenská parta „Gatě“, která bude hrát první.

Je to celkem zajímavá parta. Míchaj dohromady víc stylů-metal, punk,psychedelie a tohle celý prováděj v úborech sešitých z bílých prostěradel. Mají dvoje bubny v možná by se to dalo popsat tak, že je to něco jako kdyby si týpci z kukluxklanu sundali ty kapuce a pod nima by byly hlavy metalistů. Pod těma hlavama by byly těla a ruce, který by hrály na kytaru se smyslem pro energii a humor. Tak nějak no. Ten KK klan je míněnej samozřejmě pouze vizuálně. Vod tohohle máme v Čechách jiný „hrdiny“ Situace s návštěvou vypadá během hraní „Gatí“ fakt dost bídně, ale nakonec překonáváme Bánskou Bystricu a v klubu je cca 80 lidí. Začínáme hrát a koncert opět připomíná starý časy v Čechách. Po dvou písničkách to prolamuje první nadšenec a nakonec strhává všechny ostatní. Paráda. Pítrsova ruka už je skoro v pohodě. V druhý polovině pouští pořadatel zbytek lidí z toho dvora zadarmo. Takže se to celý vygraduje. Zhulenci s perníkářema se smíchávaj s ostatníma, který jsou pod naším vlivem a má to svoje kouzlo. Zvuk na podiu stojí za hovno, ale je to v podstatě jedno-nasazuju si do mozku dalajlámu a nehodlám se tím trápit, protože vlastně není proč. My hrajeme a lidi tančí. Tak je to přeci správně. Končíme jednou a pak ještě jednou a pak už definitivně.

Všichni opouštějí klub a přemístují se přes ten tmavej dvůr do dalšího sektoru v podzemí. Tam je ještě jeden bar. Klaustrofobiní prostory. Hromada lidí na sobě. Připomíná to nějakej podnik z Bukovského povídek.Dáváme si zopár piv. Mačkáme se jako v nějakým minimraveništi.Pítrs vypráví, že za ním po koncertě přišel týpek, kterej měl rozřezaný tělo po nějakým chirurgickým zákroku a stejně řádil, protože to nedokázal potlačit. Asi nejsme tak špatná kapela. Tančí na nás i lidé po operaci. A někdy jsou to i cizinci.

Kapitola 2 Skalica

Druhej den se motáme po Martině a hledáme nějakou hospodu, protože máme velkej hlad  Furt chodíme sem a tam, ale nakonec nacházíme docela noblesní podnik. V úzkých štíhlých vázách kvetou žluté tulipány. Vyleštěné stoly jsou decentně nasvětleny.Oční kladný vjem už ten chutový nepřebíjí..Dáváme si s Pítrsem  guláš, kterej je ale tak příšernej, že ho dojídáme jenom z důvodu hodně velkého hladu. Možná je to jenom místní zvláštní chutí na kterou nejsme zvyklí. Martin je docela pěkný město obklopený nedaleko vzdálenými vrcholky hor.

Nějak mi ta malebnost nejde dohromady s včerejšími jedinci na koncertě-tím myslím spíš jejich nosy vtahující do sebe lajničky na špinavých dřevěných stolech. Těžko říct. Podrobný vzorec města neodhalíš za jeden večer. Slunce pálí do dlažby místního minibulváru a neděje se nic.

"Pořád se něco děje a nikdy se nic nestane."

To napsal člověk od kterýho mám Geronima. Před půl rokem skočil pod vlak. Pak se to stane a už se nic neděje. No v tomhle případě těžko říct. jediný, kdo zná pravdu je on-jestli se jako dál něco děje... Ležím na lavičce, nasávám paprsky a chci, aby vypálily všechny chmury za celou zimu.Moc to nejde. Najednou vůbec nechápu proč jsem tady v Martině.Akorát vím, že když ten pocit nechám co nejvíc vítězit, tak mi za chvíli rupne hlava, tak se radší z tý lavičky zvedám a neutralizuju situaci černým humorem o přelomovým koncertě ve městě Martin. Málokdo totiž ví, že tam shodou okolností byl budoucí zlepšovač naší hudební situace, kterej si samozřejmě koupil celou naší diskografii. Hudební Kryštof Kolumbus právě objevil to co hledal. Víc samozřejmě nemůžu prozradit, abych to nezakřiknul. Von to byl stejně určitě Bertil Bizzaro..

Dorážíme do klubu, kterej ve dne vypadá snad ještě smutněji než v noci. Je prázdnej, špinavej a zatuchlej. Třeba ho majitel přestaví.Je tu i kapela Gatě. Prohazujeme několik zdvořilých frází. Neutrální vztah mezi dvěma kmeny. Odjížděj do Svidníka-tam pojedeme příští víkend.

„Počkajte až pridete k nam….“

To je jasný na Svidník se všichni těšíme už od začátku.

 Nakládáme aparát a vyrážímei směr Skalica- dodávka se proplétá prosluněným středním Slovenskem. Přejíždíme přes kopce.Úplně nahoře je ještě spousta sněhu. Je to jiná krajina než ta naše domácí kolem San Piega.

Připadám si trochu jako v Rumunsku, když jsem byl malej a my tam projížděli s rodičema do Bulharska k moři. Pokaždé, když jsme zastavili, tak z kopců začaly okamžitě sbíhat desítky dětí, který tam pásly ovce, kozy,krávy atd. Moje rodiče jim vždycky dávali tatranky a čokoládky, ale pak už těch dětí bylo vždycky tolik( taky se začali dobelhávat starší jedinci s šutrákama), že bychom tam museli mít plnej nákladák, aby se na všechny dostalo. Tak jsme vždycky rychle nastartovali starýho škodíře a zmizeli jsme. Vždycky mě bavilo pozorovat jak strašně dlouho za náma vydržej běžet. Možná za náma někdy běžela i Puicaová nebo Melinteová("for"  milovníky atletiky)

Nálada v dodávce je spíš mlčící. Mlčící nálada-to je teda pěkný spojení... Po zkušenostech z Martina od Skalice radši nic nečekám.  O to větší je naše překvapení ve chvíli, kdy nacházíme místní klub. Je to totiž suverénně nejlepší klub ze všech slovakia klubů, který jsme kdy navštívili. Vypadá moc dobře, je tam výbornej zvuk a zázemí pro kapelu a velice sympatický lidi, který klub udržujou v chodu a je na nich vidět, že jim na tom fakt záleží. Další bonus je ten, že na koncert doráží neuvěřitelnejch 300 lidí, takže atmosféra je taky neuvěřitelná. Vítejte zpátky hrdinové z Martina...Chacha. Čo bolo-bolo.Všichni jsme nadšený. Stará dobrá finta nečekáš nic a najednou se to zase zhoupne na druhou stranu. Pálíme to do lidí-hlavně do srdcí a hlav. Mejn zpívá po slovensky, Mejla vazbí a Pítrs to žene. Tak to má být.

Demižo se během koncertu totálně nakalil, mumlá  a my ho vůbec nemůžeme dostat z klubu. Nakonec jsme z něj všichni venku a loučíme se sympatickými lidmi, který uspořádali tenhle náš koncert. Pak přichází obrovskej týpek ze svojí ségrou a říká.

„Pojd musím tě obejmout“

Mám pocit že mě vymačká jako citron, kdyby pořádně zabral, tak nevím. Ale není to špatný. 

Domů to je kousek, protože Skalica je jen pár kilometrů od hranic. V dodávce nepanuje "mlčící nálada". Všichni mají náladu jinou-dobrou. Jakákoliv blbost kterou kdo řekne je kvitována dábelským chechotem..Klasická sinusoida, která doprovází celou existenci VF. Ráno v Martině jsem byl poměrně dost otrávenej-nějak mi prostě v tu chvíli přišlo, že celý tohle „proslavování se na Slovači“ nemá zas tak velkej smysl atd. Klasický depkoidní stavy tlačící na mozkovnu-mlčení, kouření, čumění atd-pak tě osud začne mít zase rád a je dobře. Koncert ve Skalici to zase nakopnul zpátky do správných plnohodnotných poloh tam někde v serotoninových oázách. Tohle byl ale jen takovej malej příklad bez extrému. Pamatuju horší situace. Pamatuju si ale samozřejmě i jejich dobré konce, které dokazuje naše pokračující existence. Pojdme do nějakého příkladu.

Jednou jsme hráli v Poděbradech. Na ten koncert jsme přijeli Pítrsovým žigulem. Po koncertě jsme natahali aparát zpátky do titulu a šli jsme pařit do klubu. Nad ránem jsme vylezli z klubu a byli jsme totálně zhulený. Došourali jsme k tomu zelenýmu bouráku a aparát byl pryč. V tý době jsme nikdo neměl žádný prachy, všichni na civilkách a komba byly náš snad jedinej hmotnej majetek Pak přišel majitel klubu, kterej nám sám ukázal, kam to auto máme přeparkovat (před tím než nám ho vykradli) a předvedl nám svůj férový přístup poctivého rockera.

„Hele ty vole s tímhle já jako nechci mít jako nic společnýho. Tak zdar“

Byl to pěknej kokot-co si budem nalhávat. Třeba ho ten náš koncert tenkrát fakt nepobavil. Možná se mu líbil zvuk mýho komba, ale o tom bych dost pochyboval...Těžko říct. Mejla zavolal policajty, který vyrazili po krvavý stopě od auta s rozbitým okénkem. Dorazili k paneláku, kde údajně bydleli nějaký místní provařený zloději. Stopa tam končila pod rozsvíceným balkonem. Tak to tam prohledali, vrátili se a sdělili nám výsledek. 

„No s tímhle asi nic neuděláme-nic tam není“

Totálně zhulený jsme dorazili na vyšetřovnu. Tam proběhla úřední a částečně detektivní fáze. Poděbradský Colombo si sednul za psací stroj a nasadil dábelskou rychlost 8 úhozů za minutu.

 „Tak co se vám ztratilo?“

„Kombo“ „

Co je to kombo?“

Rezignace. Rezignace. A ještě jednou rezignace.

Začal jsem si představovat, jak ty policajti prohledávaj ten byt v tom paneláku. Tam stojej ty naše komba v obýváku společně s těma týpkama, co nám je šlohli. 

„Co je tohle?“

„Ale v tom tady maj děti morčátka a křečky“

„No dobře,tak se mějte a ne že budete krást v zverimexu zrní-máme tam kameru.“

"Tuhle?"

"Jo to je vona-tak si s ní natočte ty křečky.."

Tenkrát jsme přišli skoro o všechno. Uplně si to vybavuju- ten naprosto příšernej pocit.  Každej z nás si potom nějakým zázrakem  sehnal prachy na nový-lepší kombo. No a hned jsme měli lepší zvuk. Takže to bylo vlastně ku prospěchu věci. Zpětně člověk vždycky najde nějakej prospěch. Co tě nezabije to tě posílí.

Tahle příhoda měla ještě takovou zajímavou dohru. Asi tak za rok jsme měli hrát na nějakým prapodivným motorkářským srazu v Čelákovicích. Přijeli jsme pozdě a potetovanej svalnatej pořadatel na bráně se na nás podíval a řekl do vysílačky.

„Zavolej Karlose“

Pak přišel šéf celý akce Karlos. Byl ještě svalnatější a potetovanější než ten co ho zavolal. Řek jenom o jednu větu navíc. Nejdřív teda  řek tu větu  před tou větou navíc.

„Kolik je hodin?“

Tak se mu to řek a on řek tu větu navíc.

„Tak to votočte a jedte do prdele ted už je miss mokrý tričko“

 Na vzdáleným podiu si na obrovský kozy nalejvala tekutinu cca čtyřicetiletá baba. Byl tam rozrajcovanej kotel lidí. Hladově jsme se podívali na tu masu a jeli jsme do prdele. Ve zpětným zrcátku jsem pozoroval siluetu svalovce vypouštějícího vítěznej kouř. ta silueta nekoukala za náma-koukala na ty kozy. Byl to Karlos pomlčka šéf pomlčka navigátor. Po cestě nás napadlo, že bychom se mohli stavit v nějakým klubu a vetřít se tam jako předkapela. Všichni jsme si totiž chtěli z a h r á t. Z toho je vidět, že „zahrát si „ je regulérní droga bez který se nedokážeme obejít.

Zrovna jsme byli v Poděbradech. Tak jsme přijeli před ten klub, kde nám ukradli aparát. Ne žigulem, ale polským fiatem. Právě tam měli vystupovat Gang ala Basta. Tak jsme taky vystoupili (z auta).

Z klubu vylez ten férovej pořadatel. Nejdřív si nás nedokázal nikam zařadit, ale pak to dokázal a začal se podle toho tvářit. Tak na sebe koukáme a myslím, že to byl Pítrs, kterej řekl.

„Zdar mohli bysme si tady zahrát?“

 Pak po bylo chvíli ticho a pak to Pítrs dokončil.

„Třeba nám tady zase lohnou aparát, ted už máme mnohem lepší..“

Nemělo cenu pokračovat dál. Jeli jsme tam kam nás poslali Karlos s férovým týpkem. Byla to trochu depka. Pak jsme spolu zmastili ve starým žlutákovi a hodně dlouho jsme nikam nepřijeli pozdě. Takže to bylo vlastně ku prospěchu věci. S odstupem času to vlastně vůbec není strašná historka. Abych se přiznal, tak mě samozřejmě napadly nějaký ještě opravdu horší historky, ale nějak jsem na ně neměl chut a na Jihlavu 2000 stejně nic nemá(viz minulá historie-už to doporučuju po několikáté) A tak to bude se všema loserovskejma akcema, který přežijem v pořádku.

Zpátky ke slovenskému tangu. Už toho moc nezbývá.V Brně vyhazujeme Demiža, kterej si balí svů megabatoh a mizí v náruči velkoměsta.

„Ja su brnák a su pekně nakalené“

Pak už to je tradiční cesta s velkou výhodou. Nejdřív je San Piego a pak Praha.