Historie //

22.06.2009 FIXA V ANGLII Kapitola 4

Trajekt přistál na u francouzského břehu. Vlezli jsme zpátky do dodávky a vyrazili jsme dál.Čekalo nás noční přejíždění Francie a pak dál přes Německo až domů.

Rozmístění v dodávce vypadalo takto. Vepředu seděl Pepa Milata se svým kámošem. Vzadu u stolku, kterej se dal rozložit na gauč pro jednoho, jsme seděli my čtyři. No a jinak byl všude aparát nebo kufry (vezli jsme i kufry Mejna a Mouchy-nemohli je totiž táhnout letadlem). Ti dva už v týhle chvíli byli dávno doma. Moucha šel hrát nějakej zápas ve fotbale a to, co dělal Mejn jsem si nedokázal představit, ale řekl bych, že když si přečet pár našich informačních sms, tak zaťal pěst a zvedl ji ve vítězném gestu. I s tím mobilem, kterej měl na displeji.

„ Respekt, kámo, tvýmu intuitivnímu rozhodnutí!“

Mezi sebou jsme o těch dvou mluvili trochu jinak“:

 „Chápeš, ty hajzlíci se už rozvalujou doma!“

 „Kdyby byli chlapi, tak jedou s náma.“( starý dobrý hecování přes chlapský ego-to funguje, ale bohužel jen na toho, kdo je fyzicky přítomnej

Vepředu nad Pepou byl jeden prostor na spaní (tak pro dva) a na konci dodávky byl druhej prostor (možná pro tři, ale spíš pro dva). Po pravdě-kdyby jel Mejn s Mouchou, tak se holt asi muselo losovat o to, kdo dá "Přemka Podlahu". Seděli jsme u toho stolu a nakonec jsme si otevřeli jednoho plechovkáče. Každej ho cumlal jako kdyby to bylo lízátko. Přesně jak ubývalo to pivo, tak ubíhala cesta. Nikdo už ani moc nemluvil, protože jsme si za dva tejdny skoro všechno řekli. Nakonec jsme šli spát - to bylo asi jediný možný řešení.

Vlez jsem si nahoru na přední „palandu“ a za pět minut se tam vyškrábal Pepa Milata, kterýho za volantem vystřídal jeho kámoš a on se šel prospat. Pepa měl svůj humor a taky svý otázky.

„Tak co, jak se ti tady hajá??“

Jeden Murphyho zákon říká:

„Když seš na pochybách, něco zamumlej!“

Hodně jsem pochyboval o tom, jak se mi hajá.Tak jsem něco zamumlal.

„Jo, grhrhghbelhaha“

 Pepa přestal pokládat tázací věty a přeskočil na oznamovací.

„Ty vole, tobě pěkně táhnou nohy!“

Pepa nekecal. Ale nedalo se s tím nic dělat. Otočil jsem se k němu a snažil jsem se obhájit.

 „Sorry, Pepo, vzal jsem si s sebou nějak málo ponožek - vždycky, když někam jedu, tak něco zapomenu. Asi jsem se moc soustředil na pas a odnesly to ponožky nebo teda spíš teď ty!“

 Pepa už spal.

Nacpal jsem se ke stěně, která rozrážela vzduch před naší károu. Napadlo mě, že v případě čelního nárazu, bych byl první na ráně já. Chvíli jsem to úplně viděl. Viděl jsem ten tirák, co to do nás nakouří a viděl jsem i to, co z nás zbyde. Pak jsem tu myšlenku okamžitě vymazal.

 Někdy mě napadaj tyhle divný myšlenky. Vynořej se z ničeho nic a jdou po mým mozku. Člověk je musí sestřelit jako se střílej na olympiádě ty umělý létající terče. Někdy na první ránu, jindy na druhou (když si je chce alespoň trošku prohlídnout). Divný myšlenky fakt napadaj. Byl to jasnej signál, že orgán, kterej mám v hlavě, toho má dost a že potřebuje spát. Skrz přední stěnu táhnul mrazivej vzduch. Zahrabal jsem se do deky co to šlo i se svejma smradlavejma ponožkama. Zákon, že člověk sám sobě nesmrdí, bohužel nějak nefungoval. Začal jsem uspávat spací mantrou.

„Až se probudím, tak budeme na našich hranicích a pak už to nějak doklepu, doma si dám sprchu, kofein a budu si číst!“

Na druhý straně leželi Dušan s Pítrsem a na gauči pro jednoho sídlil Mejla. Pítrs byl smotanej na kraji jako nějakej kus zbytečnýho pohozenýho hadru. Ještě jsem zaregistroval, jak přes něj Dušan hodil deku. Bylo to takový kámošský gesto. Ve válečným filmu by to určitě nevystřihli. Pak jsem taky usnul. Začal se mi zdát trhavej retrospektivní sen.

I v tom snu jsem jel autem. Byl to náš modrej forman. To bylo auto, který jsme si koupili za dvacetosm litrů, když se definitivně rozpadl legendární žlutej fiat. Bylo to naše první auto za naše společně vydělaný a ušetřený prachy. Vešli jsme se do něj s celým aparátem. Vzadu seděli vždycky dva, plus kopák. Nechápu to, ale VF měla vždycky dopravní prostředek, do kterýho se vešla úplně na milimetr přesně. Vlastně to by to mohlo být tak, že jsme rozměry našich aparátů přizpůsobovali rozměrům toho konkrétního dopravního prostředku. Jenomže to bylo tak, že jsme to tam spíš prostě nějak narvali. Říkali jsme a pořád tomu říkáme tetris. Taky mě napadlo, že si nás ty auta osudově vyhledávala a nebo, že je vyhledával Bertil Bizzaro a Šimon Kára.

V tom snu jsem  řídil toho modrýho formana. Jeli jsme z Jeseníku z koncertu v klubu Biograf 33. To byl strašně dobrej klub, ve kterým jsme rádi hráli. Po koncertě do nás (no vlastně do nás ne - do NICH - já jsem řídil) narvali místní jedinci spoustu drinků s ďábelským názvem krvesaj. Majitel toho klubu byl fakt dobrá figura. Vypadal jako ostrej drsnák, ale v jádru to byl příjemnej a milej týpek. Po koncertě vždycky vytáhnul starý vinyly a party pokračovala. Malej úzkej bar a nekompromisně rozjetý lidi. Většinou jsme tam zůstali do druhého dne, ale tentokrát jsme se museli vrátit a to nebyl vůbec jednoduchej úkol.

Když jsme konečně vyrazili domů, tak začala strašná jesenická vánice a my měli letní gumy. Nejdřív to byla legrace, ale pak už ne. Totálně zlikvidovaní Pítrs, Mejla a Mejn museli furt vystupovat a tlačit troskoidního formiče do kopce, kterej ty kopce nebyl schopnej na letních gumách vyjet. Pozoroval jsem ty tři v zrcátku - vždycky začali tlačit a pak jeden po druhým začali házet strašný masky na silnici, kde leželi s totálním záchvatem vysáplýho smíchu.

Ne, že bych jim to přál, ale role řidiče je vždycky dost nevděčná úloha. Co si budem nalhávat - řídit na akci a hlavně z akce je fakt vopruz. Do doby, než s náma začal jezdit brácha, platil ve fixe systém férového střídání se za volantem. Byla to demokratická záležitost, ale měla jeden nedostatek. Ten nedostatek spočíval v tom, že každej kdo řídil, si moc dobře zapamatoval, jak si užíval světa ten, co neřídil a když byl ten, co si užíval světa, na řadě s řízením, tak mu ostatní museli vrátit to jeho užívání. To je prostě jasný. Vlastně to fungovalo tak trochu jako krevní msta. Nekonečná krevní msta. Až můj brácha nás vysvobodil. Haha. Možná je demokracie v kapele blbost. Jenže nic lepšího zatím nikdo nevymyslel.

V této konkrétní situaci se příroda postavila na stranu řidiče -mě. Po třetím kopci byli všichni totálně zavátý a promáčený. Po osmým kopci už byli všichni úplně střízliví. Zdálo se mi to úplně stejně znova. Většinou se ten sen nějak zdeformuje nebo tak něco, ale v tomhle případě to bylo úplně stejný. Skoro stejný. Pak se to změnilo. Na silnici se totiž objevil Fousáč.

Fousáč je nejšílenější dopravní policista v San Piegu. Ten člověk se už v podstatě narodil jako dopravní policista. Je to náplň jeho života. V našem městě řádí už mnoho let. Kde se objeví, tam se udělujou pokuty. Z ústního otvoru v jeho bíbru vylétavaj nejdřív důvody a pak hned cifry. Důvod se najde vždycky. Když se snažíš diskutovat, tak začne řvát. Myslím, že by vyděsil i hluchoněmého. Jediný, koho by možná nevyděsil je někdo, kdo je hluchoslepej. Ty, ale nemaj řidičák. No a lidi bez řidičáku Fousáče nezajímaj (pokud neříděj). Jeho zajímá jen to, jak udělat z člověka  s řidičákem člověka bez řidičáku. Pamatuju si, jak mě jednou tenhle šílenec zastavil na Štědrej den! A napálil mi patnáct stovek za to, že jsem zapomněl rozsvítit světla . A to jsem jel za světla asi tak dvě minuty.. Myslím, že by mi dal pokutu i kdybych vezl do porodnice rodící ženu nebo bych jel na pohřeb nejlepšího kamaráda.

Jen jednou se mi ho podařili dostat. No, to se vlastně dostal sám. Toho troskoidního formana jsme totiž koupili od týpka, kterej ho koupil na Slovensku. No a tenhle vůz jezdil na Slovensku ve službách ministerstva vnitra. To normální člověk nepoznal, ale Fousáč jo- podle nějakého umístění antény nebo podle čeho no  a to bylo to, co ho zmátlo, když uděloval pokuty za špatný parkování na hlavní křižovatce v San Piegu. Já jsem tam stál v klidu aspoň dva roky. Nic jiného mi taky nezbývalo, když jsem nad tou křižovatkou bydlel. Bylo mi to divný - pořád tam někoho odtahovali. Pořád se tam motal nadrženej Fousáč a nikde žádná pokuta.

Jednou jsem se o tom začal bavit s Pítrsem:

„Ty vole, vod tý doby, co nemáme fiata, se na nás úplně přestal zaměřovat Fousáč.“

Pítrs se na mě podíval pěkně nasraným pohledem.

„Po mně jde ten blázen furt. Myslím, že kdybych to sečet, tak bych svůj auťák za ty pokuty opravdu vytáhnul do jiný ligy!“

Pítrs v tý době jezdil ve svým zeleným žigulu. Pro fousáče byl tenhle zelenej žigul rudá muleta v ruce toreadora a von byl ten bejk co ji (žigula) rozdupe a toreadora (řidiče) vymaže ze světanebo teda spíš z nějakýho dopravního registru 

„Asi má ten formič nějakou kouzelnou auru!“

Kouzelná aura byla blbost. Přišel den, kdy se to vysvětlilo.

To si tak jednou odemykám naše kapelní auto zaparkovaný před vchodem domu, kde jsem bydlel. Krásnej letní den to byl a tak jsem si hodlal vyrazit na koupačku. Najednou mě za rameno chytí chlupatá, tlustá ruka:

„To si ze mě děláš prdel, že je to tvoje auto?“

 Do obličeje mi prskal Fousáč. Klasická tykačka. Rudej, natlakovanej bejk s vykulenejma vočima.

„Jasně, že jo - čí by bylo?“

 Fousáč chvíli mlčel, byl zjevně trochu rozhozenej a tak zapomněl na veškerý blafování.

„Tak já sem myslel, že tady bydlí kolega ze Slovenska a vono je to tvoje. To auto je tvoje. No to snad není možný! Dyk je tady zaparkovaný před mejma vočima roky!!!“

V tý chvíli jsem to nechápal, ale pak mi došlo, že v tom našem autě jezdili slovenský tajný a že má zřejmě nějaký znaky toho, že v něm ty tajný jezděj a proto nás Fousáč nechával na pokoji, protože si myslel, že tady působí nějakej tajnej slovenskej komisař, co má dlouhodobej úkol nebo něco na ten způsob. Moje malý vítězství nad Fousáčem nemělo dlouhýho trvání. Okamžitě pročesal náš vůz, našel všechny možný nedostatky a k tomu přidal špatný parkování. Jediný, co mi udělalo, bylo to, že se přitom totálně zapatlal majonézou z nedojedený bagety, která byla narvaná v lékárničce. Když k tomu připočtu jeho naprostou antipatii k mojí osobě, tak vychází samozřejmě naprosto nejvyšší možná výše Fousáčovy pokuty. Nakonec si utřel ruce do prosmrkanýho kapesníku, vypsal fakturu, zaměřil na mě svůj pohled a řek mi:

„Tohle auto si budu fakt pamatovat!“

Kdyby existoval překladatel fousáčtiny, tak by to přeložil takhle:

„Ty sráči - kdykoliv uvidím tuhle káru, tak ji zastavuju nebo volám odtahovou službu a už předem mám vypsanej bloček minimálně na litr. Minimálně na litr, kterej vypíšu jen v případě, že budu mít narozeniny!“

 Naštěstí se v té době ještě nestrhávaly body, protože kdyby se strhávaly, tak bysme přišli všichni za 14 dní o papíry. Bylo jasný, že budu muset parkovat jinde. Nejlíp v Hradci.

Zpátky do toho snu. Na silnici stál Fousáč a mával na nás červenou baterkou. Tak jsem zastavil. Fousáč naklonil k oknu našeho auta  a řek:

„Mám tu vaši nahrávku.“

Pak se začal strašně nahlas smát, místo zubů měl trsátka s nápisem "murder-killer" a já jsem se probudil.

Dodávka stála na nějakým odpočívadle. V duchu jsem si říkal, že by to mohly bejt český hranice. Bohužel to nebyla pravda. Byli jsme ještě pořád ve Francii. Ve Francii!! Kámoš Pepy Milaty nám sdělil, že se cesta trochu vleče, protože na silnici je strašná námraza a musí se jet pomalu. Celá posádka povypadávala z dodávky. Šel jsem na francouzkou benzínku a koupil jsem si kafe. Nic nemělo žádnou chuť. Stál jsem někde uprostřed ničeho a nikdo nic neříkal. Chtěl jsem něco říct a tak jsem si sám pro sebe zamumlal.

„Fousáč má naši nahrávku!“

Mejla to slyšel a udiveně se na mě podíval.

„Cože?“

„No zdálo se mi, že jsme jeli z koncertu a zastavil nás ten šílenej fousatej pardubickej policajt a řek nám, že má tuhle naši novou nahrávku!“

Mejla se uchecht:

„A co na ní říkal?“

Mejla občas položí celkem dobrou otázku, která umožní rozvinout příběh. Tak jsem do toho šel.

„ No, že to poslouchá celej den a jestli bysme mu ji nepodepsali, tak sem mu v tom snu řek, že má těch našich podpisů dost - ať si nějakej je vystřihne z těch pokutovejch bločků!“

 Mejlovy oči začaly hořet zvědavostí:

"„A co von?

„Rozbrečel se a řek, že už to nikdy neudělá a že se za ty pokuty omlouvá.Jo a taky mi sdělil, že přijde na koncert a skočí z podia.“

Mejla dohulil retko a zašlápnul ho.

 „Tak to byl pěknej sen. Zato tahle cesta domů je noční můra!“

 Do toho přišel Pítrs.

„Co blbneš, Mejlo, tebe snad nebaví sedět dvacetšest hodin v dodávce?“

„Baví, ale štve mně, že jedeme tak rychle.“

 „Neboj, v Německu budou zácpy - tam si to užiješ.“

 „No, tak to doufám a těším se na to už vod tý doby, co jsme se nalodili na trajekt“

Nacpali jsme se zpátky do dodávky a jeli jsme dál. Nechci tady vzbuzovat dojem megautrpení, ale na všech bylo vidět, že už je to prostě sere a že chtěj být doma.

Vzpomínám si, jak jsme jednou absolvovali docela šílenou akci. Jeden den byl dvoják a druhej den byl troják. Prošli jsme tím a nechali jsme na těch místech všechnu energii. I rezerva padla. Museli jsme takhle hrát, protože to byl jedinej systém, kterej fungoval a my jsme to mohli ovlivnit. Některý lidi nám vyčítaj, že hrajeme všude, ale doba, kdy jsme hráli všude, už dávno pominula. Tenkrát jsme ale všude hráli, akorát to nikdo nevěděl a tak nás nemoh rejt. Bylo to ale docela dost náročný.

Nad ránem jsme se vraceli do San Piega, sjížděli jsme z Chrudimi, zbývalo tak posledních 5 kilometrů. Dodávka byla plná zombíků. Najednou se brácha, kterej řídil otočil a řek:

„Hele, vono to přestalo brzdit!“

Všichni byli tak vyřízený a apatický. Nikdo na to nezareagoval.On byl totiž vyřízenej i brácha a tak to řek tak, že se tahle věta:

„Hele, vono to přestalo brzdit!“

dala nahradit větou:

„Tak už jsme doma kamarádi-koho mám rozvézt prvního?!“

 Všichni prostě tu větu číslo jedna přijali jako holej fakt, nikdo se nezačal nervově hroutit a akorát někdo řekl:

„Tak brzdi ručkou!“

 Možná, že kdyby brácha začal řvát a dělat paniku, tak by to dopadlo stejně.

No, a v takovýmhle stavu jsme se teď nacházeli my - posádka dodávky Pepy Milaty, kterej už zase seděl za volantem a ukrajoval další kilometry. Apaticky jsme se rozkládali na sedadlech jako medúzy vyvržený na pláž pod slunečním žárem. Dušan Neuwerth občas napsal nějaký sprostý slovo na mobil a ukázal mi ho. Pak asi vycejtil, že to není úplně správná charakteristika situace a nasadil tklivý hlas zpěváka z Radiohead a megadepresivní melodii k tomu.

„Ítý volat domů, ítý volat domů…“

Hned potom tam Pepa vokouřil Highway to Hell.

Prokousali jsme se Francií a vjeli jsme do Německa. Nešlo jet moc rychle, protože to bylo pořád namrzlý. Dálnice se německy řekne Autobahn. Hned jsem si vzpomněl na příhodu, kterou jednou za čas vykládá Mejn a já u ní brečím smíchem. Ta příhoda se jmenuje Das ist Autobahn. Je to nářez. Jenže tahle příhoda, kteru ted popíšu se jmenuje Das ist Autobahn 2. Das ist Autobahn 1 si nechám na příště.

Takže co se jako stalo. Jedeme si to klasickou nejvyšší rychlostí (90km/h) po německý dálnici. Monotonní zvuk motoru, monotonní krajina a neděje se nic jen to tak všechno pomalu ubíhá. Rekord na mobilním telefonu ve hře puzzle jsem vytáhnul o několik tisíc bodů. Nechci se s nikým bavit, nechci se na nikoho dívat a po nikom nic nechci.Chci bejt neviditelnej duch, co nikoho nezajímá. Pak mě to přejde a žvaním několik vět s někým koho to taky přešlo. I když to trvá dloho, tak se to posunuje do cíle.No a najednou jsme začali brzdit a pak jsme zastavili úplně. Dálnice byla totálně ucpaná. Mejla už se nemusel těšit.

Nebyla to jen taková obyčejná zácpa. Byla to královna zácp. Nešlo jet dopředu a nešlo jet zpátky. Stáli jsme v ní skoro pět hodin a to bylo TO nejhorší, co právě v týhle chvíli přišlo.Na německý dálnici asi proběhla nějaká akce ze serálu Kobra 11 no my jsme byli v komparsu. V neplaceným komparsu.

Když se to sere, tak se to prostě sere. A pak to zase přejde.

eden HEY
Počet stažení 0013742

Ahoj lidi!

Tady je pro Vás ke stažení naše EP Čtyři slunce, které jsme vydali ke stejnojmennému filmu Bohdana Slámy. Je na něm pět songů, jeden zvláštní bonus a dialogy, který uváděj jednotlivý písně.

Co s tím můžete udělat?

  1. nedělat nic,
  2. stáhnout si EP a poslouchat,
  3. stáhnout si EP, poslouchat ho a odměnit nás jakoukoliv částkou v rozmezí koruna až nekonečno korun na účet 2107698153/0800,
  4. objednat si EP v našem e-shopu.

V době probíhající diskuze a polemiky mezi piráty a nepiráty prohlašujeme toto:

Když si to někdo stáhne a nedá nám nic, nevadí, ale plácat po zádech ho za to nebudeme. Když nám někdo něco pošle, potěší nás to a dotyčný jedinec tímto projeví svůj charakter a zároveň respekt k naší partě. Američané říkají: vote by wallet. Volně přeloženo: zaplatím za to, co se mi zdá dobrý.:)

Celou desku jsme nahráli za peníze, které jste nám dali za naše předešlá alba (Klenot, VFRFP, Detaily). Náš label jsme my čtyři a ředitel. Vaše peníze jdou do naší hudby, a to je podle nás čistej model. Doufáme, že je pořád trvale udržitelnej.

Děkujeme všem, co se rozhodnout za desku zaplatit. Mužete přispět kartou, převodem z účtu nebo elektronickým bankovnictvím. Poplatky za převody jsou únosné. Zaplatit lze také pomocí SMS. Je to asi nejpohodlnější, ale o zaslanou částku se musíme dělit s operátory.

Záleží jenom na Vás, co uděláte.:)

VF

Ahoj lidi!

Tady je naše deska. Každej si tu desku může stáhnout, poslechnout a pak se rozhodnout, zda si něco zasloužíme. Pak může poslat libovolnou částku přímo na náš účet. Je to pro nás nejlepší podpora a všechny takhle poslaný peníze jdou za náma nejen na další desku Vypsaný fiXy, ale i na další projekty, který mají smysl. Nesmírně si vážíme každýho, kdo takto učiní, protože to udělá, i když nemusí.

Díky vám se to dá. DÁ SE TO DÁT!

DĚKUJEME MÁRDI, PÍTRS, MEJLA

stáhnout cd + texty koupit v našem e-shopu
stáhnout cd + texty
mp3 105 mb flac 491 mb

Ahoj lidi! Vítáme vás!

Jste tady a můžete si úplně v klidu stáhnout naši novou desku i s bookletem.
Zkuste to ještě malou chvíli vydržet a přečíst si pár následujících řádků.
Nejdřív bychom Vám chtěli poděkovat.

Za co?

Děkujeme Vám za Váš zájem o naší partu!
Jsme rádi, že Vám opět můžeme po třech letech něco novýho nabídnout.
Byla to fuška a dalo nám to zabrat. Mentálně, fyzicky a samozřejmě i finančně.
Nahrávka trvá 42 minut a 24 vteřin.
Stažená je za pár chvil. Ale ještě chvilku počkejte..

Každej z Vás má opět čtyři možnosti. Buď stáhnout a poslouchat nebo stáhnout a poslat dle svého uvážení libovolnou částku na náš účet a poslouchat nebo stáhnout, poslouchat a pak případně poslat libovolnou částku. Poslední varianta je, že si to stáhneš a pak si třeba koupíš v našem shopu cokoliv uznáš za vhodné.
Všechny peníze, který utržíme za prodej našich nahrávek a ostatního merchandise dáváme na jednu hromadu a nikdy ji nerozdělujeme. Když přijde čas, tak větší část peněz vezmeme a zaplatíme z ní další nahrávku a následně pak klipy, cd nebo vinyly - prostě vše, co je třeba. Děláme to takhle celou dobu - každá deska vydělává na tu další. Kdo chce, ten nás může podpořit - podporuje tak vznik další desky. Platba zaslaná přímo na náš účet je nejlepší – poplatky jsou minimální.

To je vše. Bez Vás by to nešlo.

Márdi, Mejla, Mejn a Pítrs.