Historie //

12.08.2009 FIXA V ANGLII kapitola 8

Můj pobyt číslo dvě utekl mnohem rychleji než ten první – vlastně mi připadalo, že jsem přiletěl a hned letím zpátky. A to byl v rámci míchačky vyčleněnej ještě jeden den, kterej sloužil k regeneraci Guyových uší. Takže to byl prostě volnej den.

Vyrazili jsme s Dušanem do centra. Potkali jsme spoustu kluků s kytarou na zádech. Je to hrozně dobrej pocit, když si neseš svoji kytaru na zádech – fakt – dobíjí se pěkně přes záda přes tvý srdce a pak to na koncertě pustí ven.Chodili jsme celej den, vsakovali jsme jarní Londýn a nakonec jsme skončili na Camden Townu v oldskúlový hospodě. Nešlo o to, že bysme se chtěli zmastit – šlo o to, aby nás přestaly bolet nohy. Začalo se stmívat a tak jsme dopili pivo a jeli jsme na hotel. Nakonec jsme pozvali Guye, kterej se z ničeho nic vynořil na hotelový chodbě, na pokoj, kde proběhl hodně příjemnej večírek, kterej vyvrcholil tím, že nám Guy pouštěl na notebooku písničky, který dělal v šestnácti na LSD. Guy byl prostě ten večer naprosto nejdokonalejší DJ. Večírek se dobře rozjel. Dušan už byl pekelně rozmluvenej a tak plynule přecházel z češtiny do angličtiny a zpátky, takže jsem díky němu občas komunikoval plynně i já s Guyem. Pořešili jsme všechny možný témata a plechovkáče od Arabáků nakopávaly tohle mejdlo podivný trojky. Tohle byl pro mě asi nejhezčí den i večer z celýho nahrávání a míchání. Škoda, že tam nebyli ostatní trosky z kapely a Moucha.

Další den jsem odletěl domů. Definitivně jsem se rozloučil s Guyem s tím, že se uvidíme v září na křtu v LMB. Dušan se mnou dojel na zastávku Easy busu – sám bych měl problémy to najít, to je jasný, ale myslím si, že bych to našel, protože jsem si cestu tam celou nafotil a tak bych to podle těch fotek zvládnul. Ale mohlo by se stát, že by mi ujel ten Easy bus a byl bych vyřízenej. Díky Dušanovi se to nestalo. Když jsme se loučili, tak bylo vidět, že už by jel nejradši se mnou. Už toho měl taky plný zuby. Řek bych, že už ho to celý i trochu sralo.Taky tam byl z nás ze všech nejdýl. Poslední úseky jsou vždycky nejtěžší. Dali jsme si kafe v nějakým podniku u zastávky, kam měl přijet ten můj autobus. Pak ten autobus vážně přijel, tak jsme si popřáli štěstí. Hodně štěstí v letadle a hodně štěstí ve studiu.

„Tak dobře doraž!“

„Ty to tady taky dobře doraž!“

Náš producent zmizel ve víru Londýna. A já vyrazil z víru pryč. V Easy busu jsme jeli jenom tři. Připadal jsem si jako v taxíku. Vyhlídková jízda se vším všudy. Na letišti jsem měl přes dvě hodiny času, tak jsem tam bloumal od ničeho k dalšímu kofeinovýmu přísunu. Nakonec jsem skončil v nějaký prodejně CD a tam jsem provozoval svoji oblíbenou zábavu – čumění na obaly cizích kapel s tím, že si chci něco pustit nebo koupit a nakonec si sem tam něco pustím a většinou si nic nekoupím. Nakonec jsem si ani nic nepustil. Dlouho jsem si prohlížel obal nový Morisseyho desky. Morrisey už byl definitivně podobnej mýmu dědovi. Jenže tohle čekání oproti minulý cestě domů žádný čekání nebylo – byla to krátká přestávka.

V letadle jsem okamžitě usnul. I přes ten kofeinovej přísun. Byl to parádní, rychlej e-mail domů. Kola letadla se dotkly Ruzyně a já byl doma. Ještě jednou jsem musel ocenit Mouchu s Mejnem a jejich geniální cestovní rozhodnutí. Na druhou stranu – o čem bych psal? Dvouhodinová cesta domů ve spícím stavu není zas tak inspirující. Jediný, co by se dalo popsat je sen, kterej se mi zdál.

Byl to opakovací sen – probíhalo v něm to, co už se jednou stalo. V tom snu jsme já, Pítrs a Mejla vyrazili v San Piegu za jedním týpkem. Má docela zajímavou přezdívku – říká se mu „Zjev“. Zjev byl v tý době leader kapely Anachronic a vlastnil čtyřstopej kazeťák, kterej jsme si chtěli půjčit, abychom nahráli nástupce dema No Burp!.

To neměl bejt zas tak velkej problém, protože No Burp! jsme nahráli rok před tím po týdenní existenci na starej mix kapely Kozy a hadi. Už tady se projevoval vzorec naší kapely. Vždycky jsem totiž na VF oceňoval a oceňuju touhu po zlepšení předešlý nahrávky. Ze začátku jsme to dělali takovým trochu supím přístupem. Furt jsme si něco půjčovali od někoho, kdo měl něco co my ne. Legendární půjčení čtyřstopáku by se dalo v tý době přirovnat k takovýmu malýmu Londýnu. Zjev tenkrát vykouknul ze dveří, podíval se na nás a řekl:

„Ale s tím se musí umět dělat, pánové!“

Mejla se nebál a pinknul míček na druhou stranu:

„V pohodě, znám to jak svý boty.“

Zjev si ho změřil od hlavy dolů až k těm botám:

„Ty máš taky tuhle mašinu? Myslel jsem, že v tomhle městě jsem jedinej..."

 Kdyby teď někdo řek čtyřstopáku „mašina“, tak by to bylo hrozně vtipný. Nebo možná taky hezky smutný. Je to jako kdybych vytáh starý kolo Sobi 20 a přihlásil se s ním na Tour de France. Možná by se z toho dalo i pochcat smíchem.

Mejla pokračoval v diskuzi:

„Nemám, ale brácha měl tu mašinu doma půjčenou od jednoho kámoše z Prahy (na spojení kámoš z Prahy byl kladenej velkej důraz)a naučil mě to" 

Překlad týhle věty byl tento:

„Můj brácha, co programuje bubny v K.R.K., ten tvůj čtyřstopák určitě zmákne, tak nám ho rychle puč, ať už můžeme nahrávat a pořvávat u Psa, že jsme nejlepší!“

Zjev nám ten čtyřstopák nakonec půjčil, i když věděl, že Mejla kecá, protože to nebyl nafoukanej blb a kvitoval to, že chceme něco vytvořit. Byla to klika, protože kdyby nám to tenkrát nepůjčil, tak bysme nemohli nahrávat a třeba bysme ani nepokračovali v naší existenci. Těžko říct – jsou to jenom moje spekulace. Takže díky týhle vypůjčený „mašině“ jsme nahráli druhej demosnímek. No, vlastně to bylo díky Chuckovi. Chuck je zmiňovanej Mejlův brácha. Teď žije v Anglii. Tenkrát žil v San Piegu, hrál se mnou v první kapele a zmáknul tu mašinu.

V tom snu to všechno probíhalo stejně jako když se to tehdy doopravdy stalo. Stojíme před Zjevovejma dveřma, zvoníme, klika jde dolů a najednou místo Zjeva se ve dveřích objevil Guy Fixsen, kterej uměl česky:

„Chcete se posunout v čase?“

Místo toho, abych vyhrknul kladnou odpověď jsem se probudil a fakt jsem se posunul v čase, protože v naší zemi je vždycky o hodinu víc než v Anglii. Ale myslím, že co se týče úrovně rokenrolu, tak je ten čas dál spíš tam. Vždycky mě štve, že se mi sny většinou nedozdaj až do konce.

Dopravil jsem se na hlavák. Měl jsem štěstí, protože vlak jel hned. Sednul jsem si do jídeláku. Bylo jasný, že už stačí dojet domů a celá mise je za mnou. Když jsme dotočli Fenomén, tak jsem taky jel domů vlakem. Tentokrát jsem San Piego nepřejel.V jídeláku byla pohoda, než přišly nějaký dvě obtloustlý, strašně hlučný ženský, který se nacpaly k mýmu stolu. Jejich obličeje a hlavně řeči mě za pár minut naprosto zničily a tak jsem se zved a šel jsem to od Kolína dostát na chodbičku. 

Byl konec března a deska měla vyjít až v září. Zvláštní. Takhle jsme to ještě nikdy neudělali. Vždycky jsme to nahráli a za čtrnáct dní to vyšlo. Ten vlak je svým způsobem stejně magický místo. Vzpomněl jsem si v něm na Buráce, s kterým jsem hrál v první kapele. To on tenkrát zahrál ve zkušebně píseň od Pixies U-Mass a já byl touhle kapelou okamžitě infikován zřejmě do konce života. Kdybych ho potkal, tak bych mu řekl:

„Ty vole, Buráci, točili jsme v Londýně desku s týpkem, kterej točil s Pixies – chápeš to?? A je to vlastně tak trochu i díky tobě, protože kdybys ty Pixies v tý zkušebně tenkrát nezahrál, tak by se to možná všechno vyvíjelo jinak!“

Jenže tohle mu už nikdy neřeknu. O kdyby každej přemejšlí až potom.

Jednou jsem přinesl do zkušebny písničku – jmenovala se Vláček. Burác do ní složil takovou super kjúrovskou vyhrávku, kterou to celý začíná. Pak ta píseň odpadla. Nahráli jsme ji znova s fixou na No Burp! a pak zase odpadla. Teď je na nový desce Kašpárka v rohlíku. Konečně se po letech dostala tam kam patří – k dětem. Děti milujou vláčky. Ta Burácova vyhrávka je tam pořád. Šílený na tom je to, že se Burác na konci roku 2007 sebral a skočil. Skočil pod tu svoji vyhrávku.

Vlak zastavil v San Piegu. Měl jsem nějakou divnou náladu. Vždycky, když se vrátíš ze studia, tak seš takovej prazvláštně rozhozenej. Tahle míchačka byla naštěstí takovej chill out, takže ten pocit odezněl mnohem dřív než jindy. Pamatuju si, jak jsem jel jednou po Kráse nesmírný z Ostravy rovnou na koncert do Brna a měl jsem pocit, že se mi totálně hrábne – hlavně ve chvíli, kdy jsem po intenzívním týdnu ve studiu, kde jsem byl jenom já a Petr Slezák, vlezl jsem do haly Vodová, kde bylo strašně moc lidí. Myslel jsem, že mi rupne hlava.

Za pár dní přiletěl z Londýna i Dušan Neuwerth. Ten den se narodil Mouchovi syn Hugo. Moucha to cejtil, že má bejt radši doma.

Lidi umíraj a roděj se. Myslím, že už je tak nějak jasný, komu věnujeme tuhle desku.

eden HEY
Počet stažení 0013774

Ahoj lidi!

Tady je pro Vás ke stažení naše EP Čtyři slunce, které jsme vydali ke stejnojmennému filmu Bohdana Slámy. Je na něm pět songů, jeden zvláštní bonus a dialogy, který uváděj jednotlivý písně.

Co s tím můžete udělat?

  1. nedělat nic,
  2. stáhnout si EP a poslouchat,
  3. stáhnout si EP, poslouchat ho a odměnit nás jakoukoliv částkou v rozmezí koruna až nekonečno korun na účet 2107698153/0800,
  4. objednat si EP v našem e-shopu.

V době probíhající diskuze a polemiky mezi piráty a nepiráty prohlašujeme toto:

Když si to někdo stáhne a nedá nám nic, nevadí, ale plácat po zádech ho za to nebudeme. Když nám někdo něco pošle, potěší nás to a dotyčný jedinec tímto projeví svůj charakter a zároveň respekt k naší partě. Američané říkají: vote by wallet. Volně přeloženo: zaplatím za to, co se mi zdá dobrý.:)

Celou desku jsme nahráli za peníze, které jste nám dali za naše předešlá alba (Klenot, VFRFP, Detaily). Náš label jsme my čtyři a ředitel. Vaše peníze jdou do naší hudby, a to je podle nás čistej model. Doufáme, že je pořád trvale udržitelnej.

Děkujeme všem, co se rozhodnout za desku zaplatit. Mužete přispět kartou, převodem z účtu nebo elektronickým bankovnictvím. Poplatky za převody jsou únosné. Zaplatit lze také pomocí SMS. Je to asi nejpohodlnější, ale o zaslanou částku se musíme dělit s operátory.

Záleží jenom na Vás, co uděláte.:)

VF

Ahoj lidi!

Tady je naše deska. Každej si tu desku může stáhnout, poslechnout a pak se rozhodnout, zda si něco zasloužíme. Pak může poslat libovolnou částku přímo na náš účet. Je to pro nás nejlepší podpora a všechny takhle poslaný peníze jdou za náma nejen na další desku Vypsaný fiXy, ale i na další projekty, který mají smysl. Nesmírně si vážíme každýho, kdo takto učiní, protože to udělá, i když nemusí.

Díky vám se to dá. DÁ SE TO DÁT!

DĚKUJEME MÁRDI, PÍTRS, MEJLA

stáhnout cd + texty koupit v našem e-shopu
stáhnout cd + texty
mp3 105 mb flac 491 mb

Ahoj lidi! Vítáme vás!

Jste tady a můžete si úplně v klidu stáhnout naši novou desku i s bookletem.
Zkuste to ještě malou chvíli vydržet a přečíst si pár následujících řádků.
Nejdřív bychom Vám chtěli poděkovat.

Za co?

Děkujeme Vám za Váš zájem o naší partu!
Jsme rádi, že Vám opět můžeme po třech letech něco novýho nabídnout.
Byla to fuška a dalo nám to zabrat. Mentálně, fyzicky a samozřejmě i finančně.
Nahrávka trvá 42 minut a 24 vteřin.
Stažená je za pár chvil. Ale ještě chvilku počkejte..

Každej z Vás má opět čtyři možnosti. Buď stáhnout a poslouchat nebo stáhnout a poslat dle svého uvážení libovolnou částku na náš účet a poslouchat nebo stáhnout, poslouchat a pak případně poslat libovolnou částku. Poslední varianta je, že si to stáhneš a pak si třeba koupíš v našem shopu cokoliv uznáš za vhodné.
Všechny peníze, který utržíme za prodej našich nahrávek a ostatního merchandise dáváme na jednu hromadu a nikdy ji nerozdělujeme. Když přijde čas, tak větší část peněz vezmeme a zaplatíme z ní další nahrávku a následně pak klipy, cd nebo vinyly - prostě vše, co je třeba. Děláme to takhle celou dobu - každá deska vydělává na tu další. Kdo chce, ten nás může podpořit - podporuje tak vznik další desky. Platba zaslaná přímo na náš účet je nejlepší – poplatky jsou minimální.

To je vše. Bez Vás by to nešlo.

Márdi, Mejla, Mejn a Pítrs.