Historie //
Kapitola 2 Bubák
Kapitola číslo dvě, druhá písnička na desce a druhej pokus o to, aby z toho „něco“ bylo.
To je bubák.
Proč druhej pokus? Tahle věc totiž byla složená v trochu jiný formě už na Klenot, ale nakonec se na desku vybraly jiný kusy. Pak jsme si říkali, ty jo, ten Bubák by byl dobrej. Hlavně Mejla to pořád říkal. A Pítrs s Mejnem to vlastně taky říkali. A to se stane málokdy, že všichni tři tvrděj to stejný.
Už se to asi nikdy nestane.
Jedinej, kdo se tomu asi nejvíc bránil, jsem byl já. Ani nevím přesně proč. Něco mi tam chybělo. Ale nakonec jsme se do toho pustili znova.
Před touhle deskou jsme konečně dospěli k rozhodnutí, že nejlepší bude nenahrávat na finální demo víc písní, než je třeba, abychom se pak nemuseli dohadovat mezi sebou a s někým dalším, co na desce bude, a co ne. Že prostě sami nastřelíme celou desku hned na začátku jejího vzniku tak, jak to bude, a i tak, jak to půjde za sebou.
V průběhu soustředění jsme si vzpomněli na Bubáka.
Nahráli jsme ho znova a já rozvinul text. Tím to už skoro dozrálo.
Objevil se Stalker, kterej jedinej umí rozpustit bubáky. A protože je ve městě jedinej, tak toho má hodně. Nikdo to nechce dělat, protože pouštět do tmy světlo teď není v San Piegu moc cool. Místní borci Sváťa K. a Jitrničák přišli jako logickej důsledek dopadu přiblblejch písní.Všichni je plácaj po zádech jako ruský vojáky, kteří vyhnali fašouny. Jsme přece všichni z jeskyně. Ale zadarmo nehraje nikdo. Včetně nás. Hehe.
Ve studiu nám tahle píseň dala docela zabrat. Zase tam něco chybělo, až to nakonec vyřešil Ondra Ježek, kterej vytáhl obří kopák snad z roku 1930 a postavil ho místo Pítrsova kopáku. Tím to chytlo definitivní atmosféru, která z celý tý písně jde.
Nejvíc se mi na celým songu líběj dva momenty.
V jedný chvíli mi tam vypadne trsátko a jeho dopad rytmicky odpálí druhou část. A pak úplnej, ale úplnej konec, kterej vznikl spontánně.
Zatěžkaná, mokrá, skřípající mollová deka se promění v otevření okna, do pokoje vletí jarní vzduch, ty mávneš rukou a dojde ti, že tam, kde se Stalker dře jako vůl, přijde Pipi Dlouhá punčocha a s úsměvem zahodí všechny bubáky do kanálu společně s tím tvým.
Jak zpívá Visací zámek: Už je mrtvej, už se ani nehne.
„A ty seš jako ten Stalker?“ zeptá se jízlivě starej, dobrej, ale někdy opravdu poněkud jízlivej kamarád R. Plácnu ho po zádech a řeknu:
„Ty vole, já jsem tom autě.“
Kamarád R mě taky plácne a zahlaholí:
„Ale hovno, dyk seš tady.“
