Historie //

08.04.2014 12 ZASTAVENÍ JARA Kapitola11 VÝHODOU JE

Jednou mi bylo blbě.

Nějak jsem to večer před tím, než mi začalo být blbě, přehnal. Takže to „blbě“ byla ultrakocovina. Klasika.

Dopoledne jsem si hrál na kytaru, abych nemusel myslet na to, jak blbě mi je. Napadl mě tenhle riff a melodie. Hrál jsem to furt dokola jako mantru. O pauzách mezi jednou a tou samou písní jsem chodil házet kachny.

Pak jsem vždycky řek: „Kachny“ a spláchnul jsem.

Nahrál jsem to do kompu a šel jsem ven dejchat čerstvej vzduch.

Text jsem napsal, když mi bylo taky blbě, ale ne kvůli lihu, ale kvůli světu. Nějak moc lidí, který jsem měl rád, uvolnilo svoje místa a přešlo na druhou stranu. V San Piegu i ve světě. Víc bych to nerozvíjel a posunul bych se do chvíle, kdy už to bylo nahraný a Ondra Ježek míchal, jak nejlíp uměl.

O co šlo?

Seděl jsem v čekárně obvodního lékaře. Šel jsem tam svý babičce pro léky, aby tam nemusela x hodin čekat. U doktora se totiž vždycky čeká. Seděl tam nějakej děda, kterej už dlouho s nikým nemluvil, a tak hučel do o generaci mladší paní, která trpělivě naslouchala.

„Všichni, který jsem v ulici, kde celej život žiju, znal, už umřeli. Nejradši teď chodím sem, tady si vždycky s někým popovídám.“

Byly to léky na kolena, ale babce pak za pár dní otekl krk. Maskovala to rolákem, aby se na to nepřišlo. Proto se na to přišlo pozdě. Vezl jsem ji do místní nemocnice kapelní dodávkou, ve které vřeštěla, že chce jen k obvoďákovi pro antibiotika. Bylo to jak v nějakým filmu.

Šel jsem omrknout ORL a vypadalo to tam, jako by se rozkřiklo, že každej, kdo tam přijde, dostane devadesátipětiprocentní slevu do Kauflandu. Zavolal jsem ségře doktorce.

„Hele, tady v nemáku je v čekárně miliarda lidí. Není ani místo na sezení. To babka nedá.“

„No tak ji dovez ke mně do Kolína, tady to půjde rychleji a budu ji mít pod kontrolou.“

„No tak to už nedá vůbec.“

Snažil jsem se ukecat nějakou ženskou na příjmu, jestli by pětaosmdesátiletou babku nevzali na vyšetření dřív, ale vychutnala si mě.

„Musíš hrozit smrtí a médiama, to jediný vyvolá aktivitu,“ řekla do telefonu ségra. Šel jsem do dodávky, kde seděla babka. Nasraně jsem fláknul dveřma a rozjel jsem se.

„Debilní zdravotnictví.“

„No vidíš, zajedeme k obvodačce, napíše mi prášky a vyležím to,“ zasípala v horečnatým stavu babička s krkem, kterej vypadal jako reklamní panák firmy Michelin.

Vyjel jsem z města a babka docela brzy pochopila, že domů nejedeme.

Když jsem jí sdělil, že mířím do Kolína, začal hodně tvrdej tlak.

„Vezeš mě tam umřít!“

„Ale babi, v klidu. Ségra to tam podchytne a daj tě dohromady.“

Zaslechl jsem lomcování dveřma.

„Nebudeme to prodlužovat, vyskočím za jízdy!“

Babka seděla v kapelní dodávce na Pítrsově místě. Vybavilo se mi, že tohle kdysi dávno dělal Pítrs taky, ale to měl v sobě několik litrů vína a ještě byl nasranej na jednu arogantní „slavnou“ partu, která zvučila snad tři dny.

Bylo jasný, že nemoc postupuje a rozjížděj se halucinace.

V Kolíně to babka vzdala a nasadila depresivní mlčící fintu. Nějakým zázrakem se mi podařilo dotáhnout ji až do cíle. Tam už se do toho vložila ségra, takže jsme byli dva na jednoho. Normální hodnota CRP je nula. Babička měla 235. Asi by to doma nevyležela. Celková sepse a místo bílý dodávky černá. Šla pod kudlu, vytáhli jí z krku obří šutr a ona slavně přežila.

Proč to vlastně píšu?

Než jsem si dal tu psychocestu San Piego-Kolín, blesklo mi hlavou:

„Někdy je to tak, že si musíš říct, kvůli komu jo a kvůli komu nic.“

A to je jen jeden příklad z mnoha. Furt to takhle jede a lidi furt ubejvaj a furt přibejvaj. A celou dobu je to boj.

Vlastně jsem nenapsal vůbec nic o tom, jak jsme to nahrávali.

Boj to nebyl-bylo to v klidu. 

stáhnout album

Ahoj lidi!

Tady si můžete zcela zdarma stáhnout naši novou "country" desku. Kdo chce, může nám poslat libovolnou odměnu. Budeme za ni moc rádi.

Každý, kdo přispěje, podporuje vznik další desky.

Děkujeme!

Márdi, Mejla, Mejn a Pítrs.