No tak jsem si sice každý den prohnal nějakou vzpomínku hlavou, ale bohužel jsem jí nedokázal přenést sem. Omlouvám se, ale bylo toho v poslední době nějak hodně. Dost šílená série se odehrála mezi 18.8. až 26.8.
Celý to začalo v Trutnově. Minulej rok jsme v San Piegu náhodně potkali Věcheta, kterej nás na poslední chvíli přizval na festák. Nejmenší scéna sice následně během našeho vystoupení málem spadla, ale příslib hraní na hlavní stage příští rok byl lákavej.
"Příští rok budete hrát na hlavní scéně po Plastic People a bude to takový střídání generací!"
Tohle řekl Věchet a nakonec to fakt splnil. Došlo k definitivnímu uzavření příběhu. V roce 1995 jsme s Pítrsem vyrazili stopem do Trutnova a šokovaně jsme sledovali nekompromisní set punkové formace E!E a hned po nich naběhnul Ivan Mládek, kterej to tam fakt rozmlátil. V té době se VF nacházela v naprostém začátku vlastní existence.Byli jsme totálně na plech a neustále jsme plánovali, jak tam na podiu budem jednou stát  my a pod náma bude plnej areál. V nejlepším plánování jsem dostal totální průjem a bylo jasný, že to vydržím nebo spíš udržím zhruba 5 minut a pak bude game over. Přelezl jsem nějakej plot a sprintoval jsem do přírody, ale všude byli lidi. Nakonec jsem zaběhnul do nějakýho příkopu a tam svítila plná ROLE  toaletáku, která sehrála v dalších několika minutách hlavní roli v mým životě. Bez ní bych na tom byl mnohem hůř. Bylo to prostě štěstí. Občas ho člověk v životě mívá. Vzpomínám si, jak jsme se s kamarádem z dětství -Jílincem vydali na .finálový zápas hokejový ligy Pardubice- Trenčín. Jílinc hrál za Teslu a tak měl průkazku, ale já neměl nic a bylo vyprodáno. A já tam chtěl. Jílinc vymyslel, že jeho průkazka z učnáku je podobná tý hokejový a já bych na ní mohl projít. Nesměli mě ale odchytnout, protože jinak by Jílincovi sebrali průkazku a to by byl fakt průser. No a tak mě odchytli, vyhodili a průkazku zabavili. Značně pobledlej Jílinc na mě zmateně mával, důchodci ve žlutejch pořadatelskejch vestách klepali bradama a tajný odchytávači všechno sledovali a občas vyhodili další trosku mého kalibru za prosklený dveře s nápisem severní tribuna. Situace směřovala k prohře.Stál jsem tam jak totální trotl a vypadalo beznadějně. Stejně jako když člověk běží na záchod, nemá toaleták a všude jsou lidi. Jenže pak se stal zázrak. Najednou se objevila holka-přirovnávat ji k svítící roli toaletáku by bylo trochu nefér, ale nakonec proč ne. Řekl bych, že to vlastně sedí. Byla o dost starší  a větší než já-mě bylo v tý době asi 14 a přesto nebo možná právě proto proběhnul následující rozhovor.
"Ahoj nechceš lístek?"
"Jenže já nemám peníze.."
"To nevadí vem si ho zadarmo."
Tohle řekla, dala mi ten lístek a zmizela v davu. Nechápu. Asi jsem musel vypadat hodně nestatně.
Ještě ke všemu to byl lístek do nějaký VIP zony, takže ten tajnej sráč-kontrolor, kterej mě odchytnul, se strašně vyděsil, omluvil se mi a vrátil mi tu Jílincovu průkazku se slovy
"No tak příště si z nás nedělejte (vykání!!!) legraci mladý pane."
 No a já-mladý pán jsem si společně s Jílincem užil parádní zápas, kterej jsme ještě ke všemu vyhráli. Ta holka byla určitě převlečenej Bertil Bizzaro. No nic-to jsem trochu odbočil.
Píše se rok 2006-18.8. 23h. Stojíme před napěchovaným Bojištěm a je to zběsilá jízda. Před náma hráli Plastici. Co si budem nalhávat-po smrti Mejly Hlavsy už to není úplně ono. Vlastně je to na prd.
Mejlův hlas nenahradí nic a tak to je. Kdyby v Pixies začal zpívat někdo jinej než Frank Black, tak by to šlo taky do kopru. Takže jsme to měli díky temnejm, depresívním ale už zdaleka ne tak přesvědčivým plastickým lidem z vesmíru fakt dobře připravený, nic se nepokazilo a my hráli pořádně. Lidi zpívali tak, že třeba v 1982 to byl jeden z nejsilnějších momentů za poslední dobu. Mělo to svoje velký kouzlo a uteklo to strašně rychle. Na přídavek už nedošlo, protože byl skluz a za podiem už stáli "prezidenti"akorát Havel tam nebyl. Nějak tam přestal chodit nebo co.Celej příběh se definitivně uzavřel. Pak přišel Pítrs a vše zakončil svojí oblíbenou větou.
"Jsme na vrcholu.."
Nevím co je vrchol-podle mě se pozná až s odstupem času s vnoučatama na klíně  u vzpomínkového čaje s nostalgickým záchvěvem čehosi uvnitř. Hahaha.
Několikrát zminovaný a neustále rozebíraný Vrchol skončil a tak jsme s Pítrsem sebrali plakáty na Ugandu-Kalkatu a jako nefalšovaný paprsky naděje jsme je začali rozvěšovat po areálu. Nejlepší kousek se nám povedl, když jsme jeden plakát nalepili  zezadu na krosnu týpka, kterej chodil po areálu a prodával jablečný mošt. Pak jsem si dal koncert Prezidentů, ale nějak mě to nedostalo, nevím proč-asi jsem nestál na správným místě nebo jsem to správný místo vyčerpal už před tím. Druhej den nás čekal festival Hodokvas a tak jsme museli domů. Nikomu se nechtělo, ale bylo to tak. Na rozloučenou jsem dostal pusu od zpěváka z NVU s lehkým pokusem o francouzák, totálně zmasakrovaná přítelkyně zpěváka Jirky z  Dead Camel mi sdělila, že naše hudba je sračka. Tak jsem ji řekl, že to bude muset vydržet protože jsme na vrcholu a celý tzv zákulisí (bez Magora aHraboše!!!!) jelo společně s areálem dál a dál a dál až do rána. To už jsme ale byli dávno v San Piegu a vstávali jsme, protože Slovensko je daleko a pokyny byly jasný. Tož tak to nějak bylo.