Situace. Snad po dvacátý během srpna sedím v rychlíku mezi Prahou a San Piegem. Tentokrát naposled. No naposledy asi ne, ale co se týče vzniku a nahrávání nový desky, tak jo. Vytahuju nosič, vkládám ho do discmana a je tady ten moment na kterej jsem čekal přes rok. No možná, že to bylo dva a půl roku - když to vezmu od vydání Krásy nesmírný, protože ve chvíli, kdy vyšla „Krása“, tak už jsem na to myslel. Jos!!! To je ten pokřik. Mám v sobě celkem dost piv - trochu jsem se z toho štěstím opil, všechno jsem to slyšel tisíckrát, ale ten celkovej dojem by měl přijít teď. Bohužel usínám, aniž bych si pustil j e d i n o u píseň. Chorobná nevyspalost smíchaná s pivčákama si vybrala svou daň v podobě totálního odpadnutí. Budím se a vlak se začíná rozjíždět ze stanice Česká Třebová. Připomínám čerstvě probuzeného hrdinu po mnohaletý hybernaci. Vyskakuju za jízdy, všechno letí vzduchem - tělo, hlava, batoh s věcma, discman a ještě ke všemu se sluchátka zamotávaj do kliky u dveří vagonu - vlajou ve vzduchu a odjížděj pryč směr Košice. Good bye! Já ležím rozcáplej na nástupišti v Český Třebový uprostřed ničeho. Jediný, co si můžu pustit, je maximálně moje pusa. Série sprostých nadávek a pak už jen tiché uchechtnutí. Tahle deska je fakt náročná. No vlastně byla. Ještě dojet z Třebový do San Piega a game over. O půl čtvrtý ráno jsem doma, bytem zní „Fenomén". Vítězná cigaretka. Slastné zavření očí. Zní to jako happy end, ale stejně jsem zase usnul... Vraťme se ale ještě trochu zpátky. Rewind.

Začátek června. Další nahrávání začalo probíhat podle nového vzorce. Ve studiu se začaly střídat menší skupinky. Dušan tam byl pořád, já skoro taky, Mejla s Mejnem a Pítrsem občas. Můj osobní svět se smrsknul do zdí KD DELTA, ze kterého jsem unikal o víkendu na koncert a někdy do San Piega (míň než občas).
Celý léto prosvištělo neuvěřitelně rychle. Vlastně jsem ho ani nějak nezaregistroval. Až na jeho konci jsem se vzpamatoval a dodržel jsem pokyny paní Londýnkové. Potřeboval jsem zmizet. Tohle bylo nejdelší nahrávání v tzv. "kariéře" VF.
Během nahrávání nás navštívilo ve studiu několik lidí. Všichni přispěli troškou do desky. Nejdřív přišla manažerka Dydla a přinesla na zádech svázaného Trošku s roubíkem v puse a řekla: “Teď si to poslechneš a pak natočíš zadarmo klip.“
Bohužel nebo spíš bohudík to nebyl Troška, ale bezdomovec s úžasným rytmickým cítěním a tak jsme ho využili k tomu, že nahrál tleskání do písně Dezolát. Svý k svýmu - autentičnost forever. Potom se ve studiu objevil Honza Muchow, kterej nahrál kytaru do dvou věcí (2. půlka žárovky a 33 cigaret). Byl to přínos pro obě dvě songy. Docela mi udělalo radost, že jako PRVNÍ si vybral MOJI kytaru. Do druhého válu si vzal Mejlovu, ale první místo už Geronimovi už nikdo nevezme - cheche. Mejla na moje mírně jízlivé poznámky reagoval přetvářkou - falešná maska netečného kliďase. No nechme toho, že - hlavní bylo to, že ty Mouchou nahraný pekelný kytarový linky zvedly písně zase o něco výše. Tam do ráje nad peklíčkem.
Pravidelně nás taky navštěvoval Ondra Pečenka z F3M. Je to rytmik a taky trochu zpěvák. Nakonec nahrál španělku do Antidepresivní rybičky. Ta kytara tam už zůstala jediná, společně se zpěvem. Pečenka se prosadil ještě do písně Dezolát (opět španělka) a nakonec nazpíval „vojsy“ do písně Darling. Vojsy říká Dušan, když chce ještě říct zpěvy. Dušan říká ještě další věci.

Dialog 1
„Končím - chci dělat řidiče trolejbusu ve Švédsku!!“
„Proč ve Švédsku?“, ptám se já.
„Protože maj pěkný uniformy a já ji chci“, vychrlí producent hbitou odpověď.
Celkový překlad celého dialogu je ten, že se nahrávání nedaří tak, jak by mělo. Hehe.
A taky to, že dopravní kopřivnický geny jsou v každým kopřivničákovi hluboko zažraný.

Monolog 1
„To je, viď, hošíku - tos ještě neviděl...“
Nahrávání se daří a všichni kývají se šťastně  přiblblým výrazem do rytmu.
Řidičem trolejbusu ve Švédsku se stává nejmenovaný hudební žurnalista. No možná spíš revizorem.

Monolog 2
„Mikiňák je evidentně nezávislej...“
Pro mě nepřeložitelná věta - zřejmě jde komentář k tajnýmu zvukovýmu fíglu producentského cechu. Nezasvěcenci nemaj šanci. Dlouhodobým průzkumem jsem zjistil, že to znamená pozitivní věc spojenou s náhravkou.

Dialog 2
„Máš cigáro?“
„Jo.“
Odměna za odvedenou práci v podobě vohulenýho poslechu a hlavně vyhulenýho retka.

No, to byla taková odbočka. Snad ještě to, že Dušan občas vyměnil roli producenta za roli hosta. Projevovalo se to známou větou „puč mi to“ nebo signalizační větou „počkej“, po který následovala samozřejmě již zmíněná věta „puč mi to“. Kytara samozřejmě nekončila (aby někdo nepropad mylnýmu dojmu, že jsme my - vf - nic nenahráli, nahráli jsme skoro všechno) při tzv. „kreativní“ situaci (chvíle, kdy už tam je všechno nahraný, ale jakoby něco chybí) jenom v jeho rukách - občas takhle oběhla dvě nebo tři kolečka a nakonec to nahrál Mejla anebo i já. Jo jo, i já jsem byl ve formě a přijímal jsem výzvy. Taky to samozřejmě někdy nevyšlo nikomu a následovala  producentova tečka za tím vším:
„Posílám to do prdele.“
Tak jsme brali jednu píseň po druhý a dodělávali jsme kytary, basu (Mejn byl strašně rychlej a měl to za den hotový), zvuky, aranže a nakonec zpěvy. Ze zpěvů jsem měl trochu obavy. Když jsme nahrávali v Ostravě, tak jsem vždycky zalezl do místní „kukaně“ a tam jsem měl svoje soukromí. Kukaň na Deltě nebyla. Nakonec jsem mikrofon postavil pod plakát legendární kapely Clash a otočil jsem se zády k Dušanovi. No a měl jsem kukaň. Většinou to probíhalo tak, že jsem celej den tzv. nasával píseň s pracovním zpěvem, Dušan si tam něco editoval a tak a večer jsem jednu nebo dvě nazpíval. Koukal jsem na drsný obličeje Clashboys nebo do středu zeleného obdélníku, kterej visel pod nima. Zelená prý uklidňuje. Taky dost dobře ožírá. Vzpomínám si, jak jsem jednou na střední škole uzavřel sázku, že vypiju celou flašku a pak dám dvakrát po sobě centrifugu. Úplně bílej s vítězným výrazem kinga jsem odkráčel na stopa s pocitem, že jsem JE - spolužáky - totálně odrovnal. Ale odrovnal jsem sebe a taky řidiče tatrovky z Kopřivnice, kterýmu jsem ukázal, co jsme měli k obědu ve školní jídelně... myslím, že to byly nudle s mákem… Člověk někdy uskuteční během své existence dost nepochopitelný akce v rámci osobní exhibice... Jo jo, osobní exhibice. Nahrávání je asi lepší než zelená smíchaná s centrifugou. Ve studiu jsme měli slivovici. To je podle mě o dost lepší varianta. Ale bylo jí málo. No nic. Zpátky k nahrávání: zpěvy mi daly zabrat - nakonec jsem to celý nazpíval sám, vlastně ne - zapomněl jsem na Pečenkův „vojs“ v písni Darling. Chodby kulturního domu Delta se staly labyrintem celýho mýho světa i mýho srdce. Detailně jsem prozkoumal místní mikrosvět kolem končícího obchodního řetězce Delvita. Nakupovači, pokladní, bezdomovci před východem s velkým šéfem „pořvávačem“, mladý cikánky zabíjející prázdninový čas kouřením a  zevlováním na betonové terase, hiphoppeři hulící pointy před hospou, starý chlápkové v invalidním důchodu s pivákem u výčepu, ležící netečný psi, který překračuje servírka s půlitrama, nejdebilnější DELTAvýtah v celým vesmíru a obrovská černobílá fotka z roku 1982, na který nadšenej tlouštík vypouští model raketky do vzduchu a možná i do vesmíru. Celá tahle směs plus slunce, vedro a nikdy neproběhlý náznaky bouřky a krupobití. Trvalo to do konce července. Všechno se dovymyslelo, nahrálo, zeditovalo a byl konec jedný etapy. Opustili jsme Deltu a přestěhovali jsme se do pražského studia Soundsquare. Poslední fáze - míchačka s masteringem - mohla začít.
Míchání není prdel. Na tohle už byl Dušan sám. Nikdo další z naší skupiny, která vytvořila tuhle desku, míchat neumí. Role pozorovatele „utrpení mladého producenta“ byla také utrpením. Nekonečné dny a noci. Jedna píseň celou noc dokolečka. Nadšení střídá vlna rezignace a rezignaci opět střídá nadšení... Lobotomie mozku z občasnými vhledy za realitu. Už jsem jenom čekal, kdy to všechno, co se děje na týhle desce, obživne a vyskočí z reprobeden a způsobí definitivní krach našich mozků. A opět kafčáky, retka, čaje, džusy, čokoládový tyčinky a lahváče od Li čonga. Jo jo, Li čong. Přestěhoval ze Steinbeckova románu „Na plechárně“ do Prahy a otevřel si obchod hned vedle naší základny. Docela zjevení mezi okolostojícím světem západního rychloobčerstvení z jedné strany a  světem naleštěných podniků pro skanzenové západní turisty na  straně druhé. Přichcaný Amíci,vytlemený Japíci a další a další. Já mezi nima kličkuju a nesu vychlazený piváky a buráky vod Li čonga. Nakoupit v noci za deset dvanáct a jet až do rána. Nebo nejet až do rána a skončit tak ve dvě a dát si pár srovnávacích zápasů Anglie - Jamajka na plejstejšnu. Furt sem prohrával... Ráno vždycky přiběhly  děti Dušana Neuwerha a začaly řádit jako čerstvě nabitý králičkové duracellové. To bylo fakt vtipný. Nikdo se nemohl taky moc divit, když choděj spát v 8 večer, že... Děti to maj stejně nejlepší...
Další možností byl případný noční rychlík do San Piega. Degenerující hlavák a jeho noční přízraky v příšerném nebo tragicky úsměvném vydání. Bezdáci, prostituti i prostitutky, mimozemštani, blázni, vyřízenci, který maj v obličeji napsaný hodně divný věci, policajti a strnulý hlas pana Odjezda Vlaků... To teda ale bylo léto!! Ale posunovalo se to dopředu. S postupujícím časem a s úbytkem celkové energie za celou tu dobu Dušan usoudil, že nechá dvě věci smíchat Ondrovi Ježkovi. Bylo to od něj fakt dobrý rozhodnutí, protože to samozřejmě nějak smíchat mohl, ale celou tu desku jsme dělali pořádně a teď už nás fakt začínal tlačit čas. Další nocovka by už asi byla pro producenta smrtelná... Kruhy pod jeho očima připomínaly Taxisův příkop ještě před úpravou a barva jeho tváře by se hodila do klipu na píseň „obrozence“ Landy Bílej jezdec. Tohle by se jmenovalo "Bílej běžec".
Vidím to jasně - celej ten scénář toho klipu. Natočil by ho samozřejmě Troška. Dušan Neuwerth nastupuje po měsíčním míchání desky naší kapely ve finále olympijského finále všech dob  společně se sedmi černochama. Sestava: 1.dráha - Ben Johnson a pak Carl Lewis, Linford Christie, Leroy Burell, Donovan Bailey, Frenkie Frederiks, Asafa Powell a Dušan Neuwerth. Detail kamery na Dušanův průsvitný obličej s taxisovými příkopy pod nepřítomnými kukadly. Motivační pokřik: "Mixy a termín odevzdání!!" Není to pokřik - spíš šeptaná záhadná mantra...
Další střih na vyrýsované svaly Bena Johnsona (v pozadí za ním je  antidopingový bilboard) a na svaly a odfrkávání ostatních - startér Daniel míří pistolí jinam než do vzduchu… Výstřel! Všichni vyráží včetně Bena Johnsona s prostřeleným ramenem. Lidi šílej! Do toho všeho řve komentátor:
"Je to tady! Finále snů začlo! Vypadá to, že Neuwerth zaspal na startu, ne, nezaspal, on tam vážení přátelé... usnul!!! Copak se mu asi zdá ve finále snů?"
Bílej běžec běží tmou...
Konec halucinogenní vsuvky.

Dušan předal štafetu a šel spát. Venku už skoro zase začínalo svítat... Bejt perfekcionalista náročnej sám k sobě není žádnej med. Ale na druhou stranu je to deviza za cenu určitejch obětí.
Já, Pítrs a Ježek jsme zůstali ve studiu společně s flaškou vína, kterou před nás náš producent postavil těsně před tím, než se za ním zavřely dveře. Vypili jsme ji společně s pivama vod Li Čonga. Byl to pěknej večírek v zajetí "Barový turistiky" a "Antideprsivní rybičky"... Ráno jsme vlezli s Pítrsem do vlaku a dokázali jsme se štěstím vystoupit tam, kde jsme chtěli. To znamená v Pardubicích alias San Piegu. Docela jsme si užili světa. Pak jsem radši odjel k moři a Dušan to během týdne domíchal. Bylo to náročný, ale stálo to za to. Alespoň za sebe můžu říct, že fakt jo. Tohle všechno se mi prohnalo hlavou, když jsem čekal v Český Třebový na zpáteční vlak do Pardubic. V pondělí 24. 9. to vyjde, tak si to můžete pustit. Vznik 45 minut nahrávky trvá zatraceně dlouho a je to někdy těžká facha. Osobně se už zase začínám těšit na další desku. Doufám, že ještě nějakou nahrajem...
Za celou VF děkuju všem, co nám pomohli nebo to tak o p r á v n ě n ě cítí. Vypíchnul bych přesto několik jmen: Dušan, Dydla-managerka, Martin Došek-obal, Ondra Pečenka, Honza Muchow, Tata Bojs, Míla Sládek-studio Benas. Toto jsou „stars“ našeho vděku. Jako vždycky děkujeme taky sami sobě a vám, když vás zajímá naše existence.