1. května jsem dovezl na pražský majáles demosnímek, kterej obsahoval 19 písní. Původně jich bylo 22, ale tři jsem vyřadil sám, protože jsem na ně nedodělal úplně texty. Vzhledem k už tak velkýmu počtu „hotovejch“ song  mě to moc netrápilo. Spíš mě trápilo to, jak budou působit s textama na ostatní. Jel jsem v tom intenzívně přes tři měsíce a na konci už jsem neměl žádnej odstup. Dal jsem to vf  people a hlavně Dušanovi Neuwerthovi. Dušan Neuwerth je novej producent naší nový desky - to já jen tak, kdyby to někdo nevěděl. Ohlas byl celkem dost pozitivní - jedinej problém vězel v tom, že se na výše zmíněném demosnímku vyskytovaly dvě kategorie písniček:

1 - kategorie A: líbí se všem - těch bylo tak 10
2 - kategorieB: líbí se jen někomu, jiný ji odmítá - výsledky 3:1 nebo 2:2

Takhle to máme vždycky, není to nic nového, ale základem je to, že v naší kapele vládne postupem času „určitá“ demokracie a tak se snažíme dohodnout. Nic jiného nám taky nezbývá, protože jinak bysme byli v prdeli. Je to napsaný dost otevřeně, ale stačí se porozhlídnout kolem a je hned vidět jak dopadli ty, který se nedohodli. Tenhle výběr fakt není jednoduchej a právě proto nastupuje producent, kterej se během nahrávání stává šéfem, trenérem a občas i diktátorem. Tohle je jeho úkol číslo jedna. Vybrat z přehršle nápadů ty pravý. Ve skrytu duše se krčila lehce ujetá myšlenka, že by třeba mohl říct: "Nahrajeme dvojalbum - doneste ještě pět válů..."
To se nestalo.

První porada s Dušanem proběhla na majáles v Brně. Byla celkem krátká, úderná a hlavně přinesla nečekaný výsledky v tom, že jsme se  (HNED!) dohodli na vyřazení čtyř věcí a všichni se s tím smířili... Odhodlání nahrát dobrou desku potlačilo egoistické chutě na to pořváváním natlačit svýho miláčka na startovní listinu. Okamžitě jsem vyřazený smolaře přestal poslouchat a zařadil jsem je do archivu. Vždycky je dobře mít nějaký zásoby, který zrajou a ty je pak zase vytáhneš na světlo. A pak se divíš, nebo nedivíš. Dále jsme domluvili systém nahrávání - celou desku nahrajeme ve zkušebně-studiu (možná jsem to měl napsat obráceně) Tata Bojs. Tento komplex se nachází v KD DELTA v Práglu. Byly i jiný varianty, ale ty nakonec nedopadly. Nechal bych si je s dovolením pro sebe. Třeba nás ještě někdy napadnou. Nebo taky ne. Ale kdyby klaplo komerční spojení s toaleťákem, tak jsme mohli jet do Abbey Road a pěkně bysme si se zvukem a s havranpíárkem vytřeli zadek. Prdel už jsem jednou psal, tak už nebudu - nejsem zas tak drsnej jako třeba Xavi B, kterej mě ted trochu nasral (ne tím, že poslal do prdele Landu - za to mu patří veřejný dík), ale proto, že vytáhnul z minulosti  MÝHO legendárního dětskýho hrdinu Curro Jimeneze, na kterého jsem si brousil songu už pěkně dlouho. Co se dá dělat - kdo zaváhá, nemá Jimeneze. Ale třeba Filia a Makenzena milej Xavík-retrofutrař nezná! No, to byla jen taková odbočka. Minulost je už dávno vybrakovaná, tak hurá do nedávné minulosti, která se ve chvíli, kdy jsme seděli v Brně v tzv. zákulisí, jevila jako dráždivá budoucnost plná výzev.

JDEME NA TO!!!

15 písní na startovní čáře, uklizená zkušebna Tata Bojs s moc pěkným  plakátem kapely Clash, nový struny, paličky, činely, efekty, energie atd. atd. Odhodlání přímo kapalo ze zdí a pozitivní tvůrčí duchové nás ovívali svými vějíři. Vytvořili jsme dvě technické sekce - první byla nahrávací a druhá zkoušecí. V praxi to znamenalo to, že vzhledem k určitým úpravám se před tím, než se něco nahrálo, muselo nazkoušet TO, co bylo jinak. Bylo to geniálně vyřešený tak, že když se zkoušelo, tak jsem si já akorát přehodil kabel do jiného komba, pustil se zpěv do zpěvových beden, Mejla vstal z gauče a zavřelo se okno. Víc triků už nebudu prozrazovat - je to tzv. nouháááu Dušana Neuwertha a to se neprozrazuje… Komunikační prostor byl velmi malý - pár metrů na pár metrů, ale zároveň byl velice, velice rychlý a efektivní. Jediná nevýhoda byla ta, že někdo měl chřipku - teď už fakt nevím kdo - a naprskal ji na dalšího a nakonec jsme všichni chrchlali a prskali jako největší trosky. Fakt nechci jmenovat, ale mám takovej dojem, že to byl Pítrs, kterej furt chodí bos nebo Dušan, kterej to dostal od dětí anebo Mejla s Mejnem, který maj z toho pražského smogu chřipku pořád. No nevím. Ale kašlali jsme na to, protože nahrávání bylo dobrý a Dušan přicházel s novejma - dobrejma - nápadama, který pomáhaly songám a všechny to bavilo. Náš producent taky umí hrát na kytaru, což se projevuje větou: “Puč mi to.“ Taky sem tam zpívá a tak - je vidět, že je z Moravy, i když žije v Praze. Konečnej  výsledek je ještě daleko, ale je mnohem blíž než třeba toho 1. května. Myslím, že tenhle myšlenkovej závěr je hodně kvalitní... No nic.
Nakonec jsme proaranžovali, zrychlili, zpomalili, překopali a nahráli 13 písní. Úplně poslední se do třináctky CD finalistů dostala písnička „Antidepresivní rybička“, která byla nejdřív úplně pod čarou našeho zájmu, ale nakonec byla natočena. Měl jsem z toho radost, protože jsem ji měl rád a i když jsem se smířil s tím, že na desce nebude, tak pak jsem s radostí totálně vychřipkovanejma hlasivkama nazpíval pracovní verzi zpěvu. Doufám, že 13 bude v našem případě šťastný číslo… Možná to zařídí Bertil, kterej na sebe vzal převlek záhadného týpka-čtenáře sedícího každej den v hospodě pod Deltou, kam jsme chodili (a budem chodit) na obědy a večer na pivčáky. Dokonalá hrabalovská figura - stejně jako místní kolorit. Vůbec se k nám nehlásil - asi věděl, že teď by se svejma ironickejma poznámkama neuspěl a kdyby se nám to náhodou nepovedlo, tak by musel jít dělat strážnýho anděla nějaký jiný grupě - třeba - no těžko říct - pár jmen mě napadlo, ale nebudu ho stresovat - možná ta knížka, kterou si tam čte, je tahle historie. Chacha. No prostě by šel do Argemy nebo by  jezdil se Střihavkou a jedinej převlek, kterej by měl povolenej, by byl bedňák. Nebo ten druhej bedňák - podle toho, jakou by jel Kamil šňůru...

Na začátku příštího týdne začne další fáze. Ta bude probíhat dál a dál - hlavně v červenci - budou se nahrávat zpěvy, přehrávat kytary a basový linky. Taky se budou selektovat nápady, zvuky, psychopatie a aranže atd. atd... Vypijou se další hektolitry kafčáků, vykouří se tuna cigaret a propadne spousta nápadů a nakonec přežijou jen ty nejsilnější... jako ty nápady - my to snad přežijem všichni. Bertil tam zase bude sedět v hospodě a mlčenlivě nás bude pozorovat, jak se snažíme to neposrat - další vulgarismus - no ale když se nahrává deska, tak člověk fakt žije naplno… Jen mě trochu děsí ten časovej nepoměr. Výsledek má stopáž maximálně 45-50 minut a už v tom jedem přes rok - jasně, s přestávkama, ale stejně. Vlastně to ani děsivý není - ten nepoměr - je to jen zajímavý. Příště bych tady rád popsal účast některých hostů a to další, co bude přebíjet to před tím. Taky jsem v průběhu pražského pobytu zažil strašný finále Ligy mistrů s faktorem Inzaghi, skvělej koncert islandský kapely Singapure Sling a dobrou pařbu v Rock Cafe po koncertu Sto zvířat. V Praze se furt něco děje. Tak to je tak všechno - zatím. Pokračování příště.